Jmenuji se Dianne Vitkus a tohle je můj příběh

Přesně před dvěmi lety se můj život otočil o 360 stupňů. Ve vteřině jsem ztratila život, který jsem doposud znala. Všechno se stalo ke konci čtyřdenního maratonu 12 hodinových směn, které jsem vedla jako chirurgická lékařka v New Yorku. Byla to má vysněná práce.

Inspirací mi byl můj strejda, zubní chirurg. Mým úkolem v práci bylo pomáhat na operační místnosti, monitorovat pacientův pooperační stav a poskytnout mu potřebnou péči. Po práci jsem došla domů a padla na gauč. Viděla jsem oknem část nádherného západu slunce a chtěla se přesunout na místo s ještě lepším výhledem, kde bych si mohla užít tento letní večer. Popadla jsem deku a vylezla po žebříku na střechu. Sledovala jsem, jak se slunce pomalu schovává za horizont, obloha tmavne a hlavní roli na nebi přebírají hvězdy. Po cestě dolů z 3,5 m dlouhého žebříku mi uklouzla noha a já spadla na cementovou podlahu pode mnou.

Jak jsem se položila na tvrdou zem, okamžitě jsem ucítila bolest v mém pravém rameni a naivně si pomyslela, To bude ráno bolet. Kupodivu mě kromě ramene nic jiného nebolelo a ve chvíli, kdy jsem se chtěla posadit, mi hned došlo proč ... Necítila jsem ani jsem nemohla hýbat s tělem od hrudníku dolů. Najednou jsem věděla, že můj život už nikdy nebude stejný.

Trvalo 30 minut, než mě někdo našel na zemi a zavolal mi 911. Měla jsem tedy nějaký čas připravit se na ten chaos a nejistotu: 30 minut zírání do prázdna a přemítání si mého 28 letého života. 30 minut přemýšlení o tom, jak privilegovaný byl můj život do tohoto momentu. Prožila jsem ho naplno? Udělala bych něco jinak?

Akorát jsem si začala užívat moji práci po tolika letech studia. Bylo to všechno pro nic? Budu ještě někdy vůbec operovat? K mému překvapení, jsem zůstala i přes všechny tyto myšlenky, poměrně v klidu. Byla jsem si vědoma toho, že má svoboda v životě a kontrola nad vším, co dělám skončila: bojovat s tím nebo panikařit by těd bylo plýtváním energie. Mohla jsem se jen zhluboka nadechnout a čekat, až se všechno změní.

Na pohotovostním oddělení mi řekli, že jsem si zlomila pravou lopatku a propíchla si při pádu plíci. Stejně jako jsem potřebovala co nejdřív operaci, aby mi zpravili můj zlomený krk, potřebovala jsem i hrudní a krmné trubky, respirátor a později i tracheotomii. Strávila jsem 4 týdny na jednotce intenzivní pěče v Nemocnici v Syracuse.

Ani na chvíli jsem si ale nepomyslela, že bych to nezvládla - na to jsem příliš tvrdohlavá! Když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, že jsem bojovala o svůj život každý den. Jakmile byl můj zdravotní stav stabilní, přesunuli mě do Spaulding Rehabilitation Center v Bostnu, kde jsem strávila dva měsíce na intenzivní rehabilitaci.

Od svých 18 let jsem žila s cukrovkou prvního typu, takže jsem věděla, jaké je to žít s určitým omezením. Při zotavování se, jsem velmi rychle pochopila, že nepřízeň osudu prostě musíš překonat. Problémy nakonec člověk přetrpí. Vím, že budu každý den zápasit - ale není to má volba, prostě to tak je. Můžu si ale vybrat, jestli budu bojovat se záští a smutkem, nebo s láskou a úsměvem. Když si vybereš tu druhou variantu, dny jsou o něco lehčí.

Můj optimismum a odhodlání pramení z mé soutěživosti a ze sportu. Vyrůstala jsem jako atletka, která se věnovala třem sportům a hrála univerzitní lakros. Zůstala jsem aktivní i po vysoké. Začala jsem dělat vysokointenzivní tréninky (HIIT), chodit do fitka, běhat maratony, jezdit na kole a lozit. Každý sportovec má své vlastní překážky. Já mám tu svoji životní, která mě žene kupředu bez ohledu na nezdary.

Dianne Vitkus se svými rodiči

Mám také neuvěřitelnou komunitu, která mě podporuje – jsou mojí záchranou. Podpořili mě dokonce i lidé, kteří mě ani mou rodinu neznají. Posílali přání, kytky, balónky, darovali peníze a připravovali jídlo. Což mě ohromilo. Možná, že už nikdy nebudu chodit, ale tihle lidé mi pomáhají postavit čelem k celé této situaci. Jednoho dne budu zase chodit a celý "comeback" bude ještě více umocněný mým časem stráveným na vozíku, který doprovázela láska, smích a radost ze života.

Dianne Vitkus v přístavu

Jak řekl Chris Norton: „Štěstí se neměří počtem kroků. Měří se podle vztahů, které tvoříš, a které udržuješ.“ Byla to snaha splatit laskavost celé komunity, která mě motivovala v průběhu mého zotavování se.

Jak měsíce ubíhaly, má naděje na to, že se budu zase moci pohybovat slábla. Nechtěla jsem si stanovovat má očekávání příliš vysoko jen proto, abych nebyla zklamaná. Když jsem se ale doslechla o Wings for Life a jejich úspěšných výsledcích ve výzkumech a klinických studiích, dostala jsem znovu naději.

Wings for Life World Run je neoddělitelnou součástí celé nadace a její mise je sbírat finanční prostředky na léčbu poranění míchy. Každý jeden účastník z jakéhokoliv kouta světa posune 7. května celou nadaci blíže k jejímu cíli. Všechny peníze vybrané z registrací a extra darů putují na výzkum léku, který pomůže lidem s poraněnou míchou. Daruj nyní nebo se zaregistruj a připoj se k této neuvěřitelné komunitě.